Listopad 2019

Preludia a sonáty

9. listopadu 2019 v 21:01
Nic se mi nedařilo, a tak jsem si dal pořádný hlt. Rozhodl jsem se, že ten den už nic nebudu dělat. A že začnu všechno od začátku hned druhý den ráno, hned druhý den. Druhý den to ale nebylo o nic lepší, ba naopak. Tělo mě bolelo, jako by se ve mě probouzely ostny. Opil jsem už v poledne a do večera jsem jen zíral do stropu.

Poštěvka, jméno pro nového občánka

8. listopadu 2019 v 20:54
Díky své démonické části byla v něčem jako upír. Ano, rozhodně byla kvítko temnoty. Dobro a zlo se v ní rozdělilo na dvě části, ale tím se narušila rovnováha. Tak jako se před dávnými eony zrodil vesmír z nerovnováhy mezi částicemi a antičástemi. Když tento guláš anihiloval, hvězdy a souhvězdí z vás stvořily to, co jste nyní. Přežírající se buchty nicoty!

Když se ďábel začne nudit, je zle. A tento ďábel se jmenoval poměrně zvláštně Poštěvka.

Holka v traktoru

7. listopadu 2019 v 21:11
Spal jsem, když jsem uslyšel ránu. Byl jsem hned probuzen. Dveře v předsíni zarachotily, jako by je sramoval vlak. Okamžitě jsem se šel podívat, co se stalo. O pár setin sekundy se mi naskytl pohled, který do dneška nemohu vstřebat. Stál tam divný člověk, půl muž, půl kozel. Celá jeho vyschlá tvář byla samá vráska. Podle vzhledu mu mohlo být stejně dobře třicet nebo sto. Měl humanoidní tělo zakončené kopyty a v jednom z nich třímal plechovku s pivem. Obnažené, otevřené, široko daleko roztažené oči měl pokryté jemnou mázdrou opilosti. Byl cítit vodkou a lacinou kolínskou.

Po dvou vampech se nechala dobrovolně polízat

6. listopadu 2019 v 21:16
Posloužíme pravdě a věčnosti, uvedeme-li upřímně, co jsme si pomysleli, když jsme jednou potkali na festivalu knih tlustou prodavačku parfémů. Byla vám tak tlustá, málem jako přežralý nosorožec, a z jejích malých šedých, tukem podlitých očí ji sálal tak bezprostřední strach, když jsme ji oslovili. Vypadala jako poražená krysa zahnaná do kouta, poražená o to víc proto, že ji tam hnala bezstarostná kočka.
Vtipnější bylo, že tam jezdívala co rok. A někdo, asi nějaká pořádně namyšlená alfa samice, ji dala přezdívku tank. Tento tank, ruský... no, kdo ví, možná to byl Češka jak poleno, možná měla kořeny v nějakém tom Azerbajdžánu, nechme už na představivosti, tento malý, tlustý, torpédoborec byl jak namydlený blesk, když došlo na prodej jejích výrobků. Přistoupili jsme k ní s tím, aby nám ukázala, která voňavka je vhodná pro tu a tu dívku, které tam zrovna stály a zářivě-blyštivě se usmívaly do jejího hledáčku zkyslého škvarku. A ona byla skutečně samá ochota, dokonce se hýbala o poznání rychleji, než když jen seděla na židličcea klepala po stolku dlouhým, začernalým nehtem. I její ústa byla, s tou vodorovnou, ale tenočkou linkou rtů, která vypadala jak připínaček v obrovské mase kráterů, různých nežitů a vředů skoro jako vymyšlená, i její ústa byla pořádně tučná. Brada byla trojitá. No povězte mi bez prdele, která zasraná příšera má v dnešní době ve tváři tři brady? To je skoro jak z nějaké bajky, no ne? Ale bajky od Grimmů, kde se umírá hrůzou... Dále měla nebetyčně ošklivé uši, odstávaly ji boltce jako samostatné škeble, k uším přišité nějakým zmutovaným holičem, který se příliš nadýchal rajského plynu. Podle nosu jste jí sice mohly hádat pětačtyřicet jar, protože byl rovný a vypadal stabilně, nicméně při bližší prohlídce byl podle všeho zakončený neurčitým flíčkem. Když jste se dostaly ještě blíže k ní, mohly jste nyní určitě poznat, že jde o bradavici a její nos tím rázem zestarál o dalších padesát či šedesát let. Tedy vyhlídky pro prince zatím docela slušné.
To jsme ale ještě neřekli, jak vypadal její syn, který byl hodně po mamince. Jako by jí z těch ustrašených očí vypadl a rovnou z pěkné výšky na hlavičku. A jeho jméno znělo Libor, zatímco maminka se jmenovala odlišně - Libuše. Tito dva pravidelně straší na festivalu knih už řadu let a jejich sláva přesahuje skromné možnosti popisu tohoto blogu... No jen pomyslete, jak je na světě hezky, když drží rodinka pohromadě.

Můžeš být má mamka a milenka v jednom

6. listopadu 2019 v 1:18
Osud je, jak známo, slepý. Slepec, starší pán, který nevyjde bez hůlky a čokla. Poté se ale začně měnit v něco, co ostatní nevědomě vědí a všemožně se to snaží zkroutit, v hospodě, pak v posteli, aby tomu dodali čočky.
Milenci podle mě jsou hluboce spříznění se zázračným duněním světa.
Hledej nejvnitřnější řeč spočívající v řečových semenech. Koneckonců semeno je oblíbenou pochoutkou dívek.
Když se budeš snažit, tak popíšeš i mlčení ryby na hostině tvých impotentních kluků...

Jsem nejlepší muzikant v Kralupech, fenomén, aspoň to o mě tvrdí kundy z kapely (hraju v death-metalové kapele). Říkají mi Pelikán. Píšu tyhle řádjy, zatímco o kousek dále noc už padá jaksi, skoupá, svá, jak tvoje vypitá sousedka do postele barmana. Člověk by řekl, že si ráda po cigaretě kroutívá (čuráky). Hraju na bubny a černá sukna těch holek, co je občas vídám na našich akcičkách, co tančí na hypnotizovaný čas, jenž marně hledá v sobě přestávku, ale je to idiotské, vlajou jak vlajky napospas naší řezničině, takže ty apoštolky černých podprd, jež rády ptají se v kruhu u Jägera: co s nesmrtelnem, které nedá i věčné mládí? najdeš pak dál u stolu brebentíce:
"No tak co, co, co?"
"Ále, Květi, nestál za řeč. Postříkal mi kozy a šel spat."

Prasátko

4. listopadu 2019 v 21:01
Za svůj poměrně zoufalý život jsem opíchal tolik holek, kolik jste asi ani neviděly nahejch na internetech. Měl jsem štěstí, jak se říká, a své štěstí jsem jistil pilulkami, co jsem jim házel do džusů s vodkou...Nicméně všechno je daleko, nikde se nezavírá kruh. Nikde nečeká zadnice jen na jednoho hospodáře.
Proto jsem zde, na druhém konci světa, na spásné adrese s prostřeným stolem, kde na něm, v centru, sedí mísa s rybami. Oči prázdně koukají, koutky pusy stažené dolů, není to obraz vás samých, mých čtenářek? Bez vášně, bez pořádného mrdání, jdete životem jako sekretářky, prodavačky a dealerky zubních implantátů.
I když se mi nabízela už jen sebevražda, já vždycky ještě cítil ono: stát se ničím, ale zničit i to nic. Protože už jsem vás zas miloval!
Cziffra slaví zase v tomto listopadovém dni narozeniny, vyžraný brouky.

Konvalinka

4. listopadu 2019 v 21:01
Toť ta pravá chvíle, v které dívky sunou kopýtka do střevíčků svých, kdy pro hru dlouze mnohostrunnou své vlasy ladí v prsténcích, připravují se u zrcadla na pařbu, na dámskou jízdu navlékají podvazky, češou se na koncert Support Lesbian, nebo co ještě ty poběhlice dělají. Já tu dobu ještě dobře znal, jezdil jsem na ty trapné fesťáky se středoškolačkami poblázněné premiérou filmu Medvídek.
Vypil jsem za svůj poměrně veselý život víc rendlíku chlastu než tři ožralí bráchové s gliomem v posledním stádiu.
Nyní mě nebaví mnoho. Stačí, když se dobře nažeru (kaviár s rumem), vyseru po kalbě a zapíchám si (nebo pohoním). Občas si pustím telku, kde se dva potetování chlápci chtějí rozmlátit na sračky. Problém s boxem ale podle mě je, že už do něho nikdo nejde stylem all guts - no fame, jak to bylo třeba v hokeji ze staré školy.

Vidoucí žalud

3. listopadu 2019 v 21:05
Je to tak, vidíte správně. Ne, není to pokus o vtip, jak by některou z vás mohlo napadnout. Nemyslím teď v žádném případě žaludy, co se válí pod stromy. Takové žaludy samozřejmě nic nevidí. Co by taky viděly nějaké prodloužené kusy masitých rostlin na nitkovitých vřetenech, co spadnou na rypák z několikametrové výšky? Pokud někdy něco viděly, tak po dopadu jsou kaput a rozhodně nic nevidí.
Já mám na mysli žaludy vašich kluků.
Myslím ty konkrétní žaludy, co jim plandají v kalkotách.
Ty totiž mohou vidět.
Některé z nich vidí a nejenom vidí, ale i cítí přítomnost kachny, kačky, kakarinky (zdobná verze jeskyně s propíchnutím piercingem). A pak dělají káč, káč, dokud se jim tato nenabídne, nebo dokud si ji samy nezastřelí.
Problémy a bolest nejspíš drží člověka při životě a je celodenní dřina utahat děvku. Proto se vyhýbám dřině a radši zkouším přes den spát. Někdy se mi zdá o slonovi, konkrétně o jeho žaludu. Jedná se o slona, který se koupe ve volné přírodě a vidím jasně, jak mu vyleze žalud. Do toho samozřejmě kálí, vytlačuje to největší hovno, jaké jste kdy viděly... tohle kdybych řekl nějakému psychologovi, asi by si myslel, že jsem zralý na léčebnu... a to samozřejmě zas nejsem, jsem jen temperamentní... Ohromný africký slon Jumbo se alespoň může těšit, že se o něm něco dozví mé fanynky na blogu.