Administrativní póvl

27. listopadu 2019 v 21:11
Obloha na sebe vzala barvu čerstvé podlitiny a zatahovalo se rychlostí světla. Byli jsme akorát uřícení po nějakém tom sušeném peyotlu, protože spíš vyvolával nevolnost než halucinoval, a tak nás napadlo jít zhodnotit do oblíbeného metalového výčepu baby, spravit si náladu pivem, zahrát kulečník nebo šipky, pít krabičáky, klátit dírky. Nejdřív holt musíš začít od píky, s libovolnými kusy, později se ty lepší už trefí podle zákona schválnosti. Sotva jsme vešli do předsálí, už vyžadovali platbu. Tak to seru, řekl můj doprovod. No dobře, zkusíme to později, navrhl jsem. Ještě trochu jsme chodili podél řeky a házeli do ní placáky s tím, že to třeba s tím vstupným vzdali. Pak jsme ji tam uviděli a jako by nás uhodilo. Smáčela bosé nohy v té chmurné, blátivé vody v téměr indigové podmračenosti. Okamžitě jsem ji zatoužil poznat a můj doprovod snad ještě dřív, přišli jsme proto magnetizováni tím zjevem blíž, vypadala skoro sexkluzivně a určitě taky taková bez hadrů byla, její vnady vypadaly jako opravdové muzeum hanbatých figur pod širým nebem, jen ho do ní dostat.
Ani maličko se neusmála, sebrala si hned boty a zmizela jak vítr. Znala nás.

Později ten večer jsme ještě trošku pili vampy a fénixy, potkali roztroušené sklerózy, jak se jim říkalo, trošku rozumovali a najednou se zdálo, že je noc zralá k spánku, takže jsem jsem se rozloučil s doprovodem a - ale co naplat, pud zábavy převážil a já se proto vrátil do klubu. Co se dělo pak, nevím přesně, vím jen, že vědomí se mi vrátilo zrovna ve chvíli, když jsem ho do ní vrazil a ona zakvílela. Byli jsme najednou venku, pod lavičkou, ten náraz musel spojit něco v mém mozku, protože jsem si začal vzpomínat, že podobnou holku, se stejnými vlasy, už jsem vlastně měl v době, kdy jsem navštěvoval půl semestru na vejšce, taky jí svítily stejně oči - jako lampión - a taky měla výraz, jako by co nevidět měla začít bulet. Trošku jsem ji zvalchoval a pak se odešel vyčůrat ke stromku. Vracelo se mi zvolna vědomí. Matné obrysy míst začínaly dávat větší smysl, že jsem zase ve formě jsem poznal z toho, že ke mně lnula přirozená má součást, řevnivost na všechny, co mají lepší holku. Klub připomínal zvenčí malý barevný atomový kryt, na všech oknech osvětlené žaluzie. Na parkovišti, co jsem viděl, nestála ani tři auta. Teď již venku postával onen starší, kulturisticky založený cápek, plešatý jako koleno, a kontroloval, jestli má každý náramek vstupného. Otočil jsem se radši, když jsem nabíral směr zpátky k ní, aby si nemyslel, že na něho civím. To by mi tak ještě chybělo, kdyby mě po pravděpodobě spáchaném znásilnění zbil obuškem nějaký veledůležitý sekuriťák.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sarah Oax Sarah Oax | Web | 28. listopadu 2019 v 1:06 | Reagovat

To už by byl sakra blbej den, hotovej pátek 13.

2 Akim Akim | E-mail | Web | 28. listopadu 2019 v 14:14 | Reagovat

[1]: V pátek třináctého dostane Stuprumek obuškem přes záda a možná i přes prdel, kterou mu pak sekuriťák protáhne v trnitém křaku. :) :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama