Šutr v botě

28. listopadu 2019 v 20:59
Listy jsou hvězdy. Hvězdy dávno spadlé. Hvězdy před lety vyhaslé. Hvězdy mrtvé a mrtvolně chladné. Hvězdy, které se nemohou udržet na obloze. Hvězdy, které už se na oblohu nikdy nevrátí, které jsou jen vyvrženci nebes, psanci oblaků. Hvězdy, které větve drží nad zemí v ubohé imitaci jejich dávných let slávy. A ony větve se snaží je dostat zpět na nebesa. Ovšem - marně. Ano, listy jsou chladné pomníky marnosti a hořkosti. Zatrpklosti. Převtělí se z jara do pupenů, vypučí a celý svůj život se snaží dotknout svých dávných domovů. Celý svůj druhý, krátký, pomíjivý a smutný život, plný planého vzpomínání a hořkosladké chuti nevyplněných tužeb. Na podzim se hořkost stupňuje a s konečnou určitostí přebíjí jakoukoliv sladkost. Nabírají barvu svých dávných podob. Zoufale se třepotají. Naříkají. A smiřují se. Naposledy pohlédnou nahoru, na místo, kam se touží vrátit, a kam jim byl přístup už navždy odepřen a pouštějí se větví. Ve zlatých oděvech se vznáší na perutích větru a letí výš...a výš...a stále stoupají k oblakům. Ale i vítr je opustí....zradí....upustí. Do mlhy a špíny. A ony se - už podruhé - snáší k zemi, taženy gravitací a neskonale větší silou bezmoci. Podzimní listy jsou podruhé padlé hvězdy. Vztek, láska, touha, zatrpklost...to vše zešedlo. Zmizelo. Vybledlo. Vytratilo se. A hvězdy teď mají v srdcích místo žalu jen šeď a smíření. A nechávají boty, aby beztrestně šlapaly po jejich zlámaných páteřích, rozdrcených žebrech a po ušmoulaném, ztroskotaném, do hnusu zapadlém stínu hrdosti a vznešenosti... Jsou padlé, potupené. Dvakrát... Tak jako moje dvakrát zrazená přítelkyně. Zpočátku jsem ji prosil, aby mi odpustila. Bydleli jsme na hromádce v jejím bytě a já prostě neměl kam jít. Zkoušel jsem jí kupovat drahé dárky, boty, kožichy, vše marně. Pak jsem jí vyhrožoval. Řekl jsem jí, že když mi nedá šanci, nebude pro mě existovat, nikdy jí s ničím nepomůžu. Ona ovšem jen nadávala, plakala, hrála do nocí na klavír... Pak, když už situace byla z obou stran příliš napjatá a na shodu to nevypadalo, oznámila mi, že si našla Bobbyho. Od pohledu to byl velký chlap, vypadal jako sud. Řídil velké auto a žil ve velkém domě někde na Letňanech a nakonec podle mě zemře na velký infarkt ze všech těch paštik z husích jater a obrovitánských burgerů, co si za ta léta nacpal do tračníku, ale ona prostě byla zamilovaná. Tak fajn, pchopil jsem to... musím pryč. Sbalil jsem si saky paky a odstěhoval se k Alžbětě, k bokovce, která mi v té době připadala zvlášť roztomilá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 29. listopadu 2019 v 10:45 | Reagovat

Vždycky je kam jít. :-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. prosince 2019 v 11:35 | Reagovat

Spadané listí se lepí na podrážky nočním flamendrům.
Anebo šustí spolu s holemi důchodců, kteří jdou do parků krmit ty nenažrané holuby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama