Prosinec 2019

Technický faul

31. prosince 2019 v 20:45
Potuloval se až do večera, brouzdal se v žlutém listí, vdechoval mlhu, přeskakoval příkopy. Myslel jen na ni!
Ona ale nebyla nablízku. Dělala něco jiného. S někým jiným. Byla prchavá jako pták.
On tedy opět objevil staré, čistě soukromé erotično: slinu, dlaň a fantazii.

Rozlehl se potlesk

30. prosince 2019 v 20:30
To je přece známá věc, že nejstarší nálezy lidí pocházejí z Prahy! Tedy jako mrtvých lidí, homo erektusů a pdoobných monster. Dovolte mi tedy udělat vsuvku a říct si něco o vesmíru a jak vznikl.

Mošt v dírce

29. prosince 2019 v 21:00
Vyslechla jeho poklony s koketním výrazem, upřela na něho své hluboké oči, potom se mu vrhla na poklopec. Sklenice za jejich nahými těly zářily jako iluminace v zahradě. Poté, co se spolu vyspali, usnuli spánkem unavených. Po probuzení se vrhla na přípravu večeře. Jedli korsické kosy, římské nudle zvané lasagne a popíjeli k tomu šampaňské. Byli spolu už dva měsíce. Během té doby měli bezdůvodné výbuchy veselosti a někdy i hádky, chvilkové přeháňky, které hned zaplašil smích.
Jiří býval v ateliéru po celé hodiny zcela sám. Klid této velké místnosti, v níž bylo slyšet jen splachování záchodů za stěnami, v něm vzbudil nejapnou touhu stát se velkým malířem. Brzy mu při malování začaly oči od práce utíkat. Upíral je čím dál častěji na loupající se stěnu, bloudil jimi po torzech, na nichž se vrstvil prach jako útržek sametu. A jako poutník ztracený v hlubokém lese, kterého všechny cesty přivádějí stále na jedno místo, nalézal v každé myšlence zas jen vzpomínku na poslední noc se Sárou. Ke všem čertům, choval se jako Gal, nedostávalo se mu disciplíny. Cosi pevnějšího nežli železný řetěz jej připoutávalo k té skvělé milence.
Představoval si místo malování její nožku. Ty hedvábné pantoflíčky vroubené labutěnkou...

Pravil s prstem v ní

28. prosince 2019 v 20:40
Táhlo mě to do tvé branky jako magnet. Prostě jsem nevěřil, že na celém světě je místo, které by mi tak vřele dalo poznat tajemství dívčího klínu. Dřív byl život muže řadou náhod a teď? Civilizace nepředvídanost vypustila. Neni se již čemu divit. Nějaký kokot se obleče do kvádra, obtočí kolem krbu řetěz a jde živě moderovat na cikánskou diskotéku, z výdělku pak nemusí dva roky pracovat. Mě stálo nadlidské úsilí dostat se ti do kalhotek. Bylas pro mě jak květy posetý pahorek svítící v záři zapadajícího slunce. Teď jsi už jen ten pahrbek. Venušin pahrbek chlípnosti. Dole holá jak šestiletá školačka, žmouláš v prstech žváro. Sedíš v peřině a oddechuješ po vzoru lokomotivy. Na tomto světě je přímo zarážející, že se vždycky stane to, co nečekáš a než co si představuješ. Nebylo by jednodušší to tu spálit?
Přece odpověď zní ne. Tisíckrát jsem chtěl zapálit nejdřív ten byt, pak pavlače, cinkat na dlažbách pevným podpalovačem a těsně před zatčením vykolejovat metro.
Ale vždycky jsem si moudře řekl: Třeba tam někde sedí tvá mladší verze. Ty, se kterou bych znovu chtěl spát. Jejíž ústa chutnají po fantě. Upřeně sledujíc z mýtinky srnky v hlubokém lese. Melouc páté přes deváté po šestém Jägerovi. Která vůbec nepředpokládá vesmír sexu, která vůbec nemá motiv roztahovat třikrát denně nohy, protože je skličující pomyšlení, že by lidi byli nad světě především od obcování. Osobnost celkově jak co do učení, tak co do citu přesahující laskavost jarní krajiny. Už jen pro ten tajuplný úsměv ubírající se jinými cestami, matený hříčkou černých větrů, vedený instinktem smyslné kundy, bych nemohl tě nechat vyhodit do povětří nebo vykolejit s tebou rychlík!

Princezna a půl kůlny

27. prosince 2019 v 20:20
Znáš pohádky? O princích? Pastýřích a rytířích? O drvoštěpeh a vodnících? Proč by jednou nemohla vzniknout tištěná povídka o bezďákovi? Nad ním nevládne mínění ostatních. Nad ním nevisí už žádná uštěpačná cedulka typu: zde je kouření zakázáno, zde nevejdeš se psem, zde nesmíš zaparkovat nebo podobné nesmysly. On jediný je obdařen částečnou svobodou v tomto nesvobodném světě nebezpečných diletantů a vychytralých byrokratů.
Sedneš si k němu na dečku, pokud je umělecky zdatný, kterou si upletl, zapletl, nebo kterou si aspoň sám ukradl na vánočních trzích, a záhy načichneš vůní pravých pohanských svátků, něčím jako oslavami slunovratu... udeří tě nejprve do tváře sympatický zápach griotky či medoviny a až poté ostrě kontrastující zápach čpejících hoven smíšených se srstí psa. Pokud na tebe promluví, tvá sympatie k oné rozčepýřené, nepatřičné bytosti se prohloubí, protože poznáš, že dokáže slušně artikulovat i bez větší části zubů. Představuješ si, jak byl ve své době vysmíván Sokrátes, nesmírně ošklivý, víc přerostlý buldok nebo žába než člověk, chodící ledabyle oblečen, bez opánků, jako by se ani nehodící do přísně uhlédného, módu udávajícího Řecka a současně tě napadne, že to není žádná hračka mít v sobě pět promile, moc sebou neházet a pořád mít charakteristický úsměv jak panenka od Mattela. To, že je opilství druh talentu, ostatně není žádná novina, střízlivý může být kdekdo. Nebo když vládl Sargon v Suméru, měl bych s tebou smilnit před stovkou rádců?

Další svátek vánoční, ještě vánočkovitější

26. prosince 2019 v 20:00
V poslední době (tradičně před Novým rokem) mi přicházejí houfně e-maily od fanynek, kterých mám celkem 5, tedy půlku republiku (lomeno milionem), že prý mi došla pára, že jsem suchý jak troud, atp... pchá, povídaly, že mu hrály, na pyšné závistivky nereflektuji a dokonce jim často odpovím zcela v upřímném a pravdivém duchu, že vůbec nejsem suchopárný, že jsem stále ten u žaludu mokrý stuprum, který s očima vzrušením vsloup obrácenýma čeká na vsunutí kolíku ženskou ručkou do análního otvoru. Tedy o nic sušší než vy, když k vám přijde soused ajťák s nabídkou rychlovky, jenž vyslal přítelkyni do banky a cítí se nějak sám. Pokud jde o psaní, nelze se dostatečně obětovat, nelze se vzdát dosti návštěv striptýzových klubů a popíjení panáků do rozednění, jen abychom nezmeškali bujnou rozkoš z toku zvuků rytmických slov po přistávacích drahách naší zároveň nesmírné i tolik těsné mysli.
Ale protože mi mnohé, až bychom řekli většina, z těch pěti nedůvěřují, rozhodl jsem se, že vás přece ještě párkrát přesvědčím o pochybenosti vašeho úsudku, o obsáhlosti mého nevšedního talentu. Prosím, vemte příště rozum do hrsti, než se ozvete. Ne-li konečně příště, tedy si to aspoň zaznamenejte do Google Notes. Děkuji, exit( ).



Chcete milenky dokonalých tvarů a lačných úst, mocně vyvinuté milence pevného objetí, záclony na okna tak silné, že udělají ze dne tmu - a lampy tak silné, že udělají z noci den, víno bez alkoholu, kávu bez kofeinu, heroin bez dojezdu, dorty bez cukru, rychlá opouštědla, vzdalovadla a prchadla jinam, iluzory, zapomínače, oblbováky a mnoho jiného, barevného a pestrého, čím se může zaobírat každý trotl, kdo neví, jak utlouct ten čas, co ještě zbývá do konce času...a zapomínáte, že jste idioti. Idiote hvězd, jen abys nedej bože zůstal sám. Sám bez pevného cíle, jen se sebou, v zajetí prozření, že jsi ničím, že v průzoru naodoblačna nejsi ani ničím, že jsi nedopadlým prachem blátivých cest, smítkem nekonečna rozpínaného vesmírem, červem splašků, vyblitým atomem průjmu lidské stonožky (ze stejnojmenného filmu o cestě bolesti). Rozbryndaná mrdka po bradě mladé blondýny.


"Nepište mi ty pojebané mejly, nebo tebe, hlavní strůjkyni, přetrhnu jak hada! Zajedu si za tebou do Přibyslavi, nebo v které prdeli bydlíš, a budeš měsíc na hlavní straně v novinách!! Zmasakrovaná hlava místní fetky pohozena v kukuřičném poli. TY ĎEvKo, Já sem NEzMěněn, PořáD sem MokRý, PořÁd, PořáÁáÁáááááÁád!!!!"

Zde zápis končí v litanii bez konce. Adresát se nikdy nepřihlásil na policii.

Pro zdraví se opij, pro lásku si tu čti

25. prosince 2019 v 20:00
A já, po tom večírku, už trošku cinklý, jsem si opravdu připadal jako proklatý básník a pravý outsider ometálovaný aktivní kundičkou, do kombiné vlezlou prdelkou pateční noci bezdružické nebo spíš už bohuslavické. Na rozhraní těch dvou geografických systémů kraje jsem do ní vrážel v laciné ubytovně pokoji, a ona jen nevěrícně čuměla, jak rychle se dá v postmoderním světě trefit na borečka, který se ani trochu nebojí, že od ní něco chytne nebo že jí třeba omylem nacáká další nepotřebné děťátko, profesionálního pařana counter-striku: global. Bylo na ní zvláštní, že i když byla prodavačkou od patnácti, nijak zvlášť k té profesi nepřilnula. Tvrdila mi, že by daleko radši vozila lidi tramvají. Já se jí ptal, proč zrovna tramvají? A ona na to: "Co ti vadí? Jseš snad nějaký odpůrce strojové civilizace? A vědecko-technického pokroku? Mimo to jsem se v tramvaji narodila."
"Tak to mě poser, jako fakt?"
"Ano, máma měla rozlitou vodu a už nestihla dojet do fakultky. Tak mě vyhřezla na zem v tramvaji. Byl kolem mě prý hlouček čumilů, když jsem poprvé začala ječet."
"Ty vado, neznám nikoho, kdo by se narodil v tramvaji. Bude tě teď o to víc klátit, budu si tě víc považovat, kámoško. Čestný skautský na to," odvětil jsem.
"Jak dávno uzralý plod vzešlý na svět boží v prostředku hromadné dopravy tě žádám, jestli si mě vezmeš?" zeptala se překvapivě náhle a slzy jí vstoupily do očí. "Neboť jen ty jediný chápeš, co pro mě znamená pouto rodiny a proč je třeba dobývání chleba v potu země."
"Amen, vezmu si tě, puso. Koneckonců i svatba může být laciná a rozvod není žádná položka."

Nesnášela Santa Klause

24. prosince 2019 v 21:21
Proč si některé ženy myslí, že slavnostní oblečení jsou úplé leginy, kozačky, strakatý svetr, který zažil už nejeden pohřeb a barevná šála z angorské kozy? Jen ty holky z mojí bezdružické prodejny potravin vypadaly k světu. A já, zasažený řecký eféb, přímo do srdce zasažený, mladonosný, starospějný, stál v úžasu nad plností lýtek jedné z nich. Jmenovala se Emilka. Pracovala tam prý krátce, ale tu záhadu, proč jsem ji viděl poprvé teprve ten večer na večírku hospodářského družstva, ponechme na rozluštění Sherlockovi. Proč jsem ji neviděl dřív ve vesničce, jak nosí tašku z nákupem, s vajíčky a mlíkem a s pivem pro svého miláčka, podél skromného kostýlku nanebevstoupení, kde pan farář zpíval v neděli roráty třeba alespoň v podobě do nachového šatu zahalené postavy kráčející v něžném odstupu od hřadujících strak na rozeklaných větvích topolů, které sousedily s mojí ubytovnou? Netuším a není to vlastně jedno? Potkal jsem ji, a to rozhodlo o krátkém románku. Táhlo jí na třicet, ale šukala dravě jak dvacítka. Dělala, že je nesmělá, avšak libovala si v úchylných praktikách, před zasunutím celá vždycky tekla a vzdychala jak stádo sobolů na porážce.

Zvracející studentka teorie strun

23. prosince 2019 v 21:11
Bývaly chvíle (hlavně pokaždé, když náš hovor skončil), kdy bych byl dal půl života za to, abych ji mohl uškrtit: "Do té míry," jako by říkala, "pokládám tvé city za nic, že je mi docela lhostejné, co mi říkáš a co ke mně cítíš. Stejně jenom chlastáš, nevídáme se denně, nechodíme do kina. Jenom šukáme. " Měla jednu nebo dvě výhody, měla pěkné kozy a bylo jí dvaadvacet.

Zamilovat se v pětapadesáti letech s takovou silou vášně, to samo už je neštěstí. Karla je na pohled krásná, ale nevím, budu-li srozumitelný, když řeknu, že má jeden z těch obličejů, z kterých může jít hrůza. Já jsem se alespoň takových žen vždycky bál.

Těleso

22. prosince 2019 v 21:12
Je hodně věcí, které by šly dělat, ale není to správné rozpoložení. Není nálada vybrat pouze jednu jedinou aktivitu. A tak se odpoledne přehoupne do večera k večeři a večeře se plazí k dalšímu flákání a flákání tak moc vyčerpává, až se jde spát. Je neuvěřitelné, jak si lidé, už tak omezení ve svých zábavách a schopnostech, životy ještě komplikují všemi možnými předsudky.


Proč vlastně vás miluji, to nevím. Víte, že snad vůbec nejste hezká? Představte si, že ani nevím, jste-li hezká nebo nejste, dokonce ani v obličeji. Srdce máte asi nedobré a mysl nešlechetnou, to je velmi pravděpodobné.