Únor 2020

Bod obratu

29. února 2020 v 20:20
Hluboko ztracené oblázky našich hlav, strážná užovka bude syčet na kraji ... a sex!

Akt vstřícnosti

28. února 2020 v 20:20
V míru se nehneš z místa, ve válce vykrvácíš, v sexu si užiješ.

Došlo na lámání chleba

27. února 2020 v 20:20
Na nejhlubším dně najde člověk špínu. Špína bude na samém dně i na samém vrcholu, a dokonce i pochyby při sebepozorování brzy pak zeslábnou a samolibě zpyšní jako prase válející se v hnoji.

Zaměřená touha

26. února 2020 v 20:20

Pusto a prázdno dokola,
ani střep, ani popel, ani hadřík či mrtvola,
nikde nic lidského, co by se ptalo, co by žalovalo:

Úvodní veršíky dokonale vystihují můj pocit zmaru! Nejenže se mi nedaří ve vyspat s Ukrajinkou od vedle, ona na mě, představte si, ještě volá své šamstry, kteří mě pronásledují a bijí, když se vracím namol z baru. Kdybych si mohl z hlíny stvořt svou ženu, což se dneska už snadno dá, byla by to taková puťka. Už žádná dračice. Vymodeloval bych jí maličkou frndu, hezké kozy a zuby, které by se nerozpadly po pár úderech. Nemohla by moc mluvit a poslouchala by na slovo. Nebyla by vůbec zbojnice, nikam by se nevypínala a její panenské ňadro by hezky zářilo - ovšem vždy jen za košilkou. Jejím pánem bych byl já. Neměla by kámošek ani sociálních sítí. Nevěděla by, co to znamená telefon. Říkáte, že v dnešní době je nemožné na takovou vílu trefit. Musím se zde ohradit, jemně, jak to jde, že to možné je, když je jeden stvořitel... Měl bych na ni nárok kdykoliv - i když by spala, mohl bych se na ní vyřádit, vycákat a neřekla by ani popel. Byla by prostě libovolně dostupná a zcela custom a podle chuti bych si ji mohl kdykoliv zeštíhlit, ztlustit, omládnout, nechat zestarat. Dokud bych sám neumřel - což by se nestalo, protože stvořitel žije věčně. Tedy lépe, dokud by neumřela ona, jakmile by se tak však stalo, nahradila by ji jiná, navlas stejná. Řeknu vám, trošku mi z toho teoretizování vyhládlo...nažeru se tedy něčeho, co si rovněž vymodeluju... na třidé tiskárně. A tvoření je vůbec fuška, ale to ví jen ten, kdo tvoří duchaplně, ba téměř ženiálně - a pokud možno na blog.cz, kde tvořit jsou muka, kde je to těžší než lámat kámen!

Oči - mandle, ústa - blobfish

25. února 2020 v 20:20
Prožil jsem nejhezčí dětství. Žili jsme s rodinou ve vzdušném domě. To bylo až potom, co jsem byl velký, co se mi zdálo, že jeden malér stíhá druhý. Kromě toho, že tatík byl denně našrot a denně bil mámu a ségru, jsem si neměl nač stěžovat. Toužil jsem sice vypadnout do světa, kde mě bude stíhat méně bolesti, ale byl jsem ještě mladý. Místo toho jsem jednou při obzvlášť hlučné nadílce vzal lopatu ze sklepa a přetáhl ožralého fotra po hlavě. Bylo mi jedenáct. Je to už tedy přes dvacet let. Přesto jsem se s jeho vraždou dosud nesmířil... i když nestál za nic. Měl jsem pocit, že se kolem mě v pubertě všechno hroutí.. a chtěl jsem se, odpusťte, že to tu vyznávám, zastřelit... Vzít flintu a odkrágloval se - jako to myslivci dělají s jeleny. Ale místo toho jsem jen přežíval dál. Až jsem potkal Peťku. Ta mě změnila od základu. Už jsem neseděl sklíčeně doma, začal jsem víc chodit po diskotékách a chlastat a úplně mě přešla nuda. Přicházel jsem ožralý a zfetovaný a pak jsme měli aspoň deset minut sex, než mi splaskl. Byla ale se mnou jinak spokojená. Vyprávěl jsem jí znamenité příběhy a vůbec ji měl rád jako vlastní ségru, která se tou dobou živila jako striptérka. Moje rodina byla fajn, ale byl jsem upřímně rád, že konečně po všech těch hrůzách žiju sám - jenom s Peťkou - v jejím bytě. Za rok se se mnou rozešla a já úplně zvlčil. Všechno zlé a všechno smutné, co jsem v životě prožil, ale přebila vzpomínka, jež byla mocnější než smrt. Vzpomínka na náš sexuální život.

Přivedl ji k dokonalému stavu

25. února 2020 v 1:44
"Spíte spolu?"
"Bodeť by ne. Když pícháme, vede monology. Čemu jsem z ní rozuměl, je hloupost, čemu jsem nerozuměl, myslím, že též."
"Pro mě je to teda jednoznačně zklámání..."
"Nebral bych to tak tragické. Zaprvé, vždycky je lepší, když máš někoho než nikoho a pak taky.. víš, ona má i své kladné stránky... dokonale ovládá sání."

Ručkou k orgasmu

23. února 2020 v 20:20
Odjakživa jsem měl crush na Trudu Grosslichtovou. Naší famózní prvorepublikovou herečkou. Pouštěl jsem si ji na videokazetách a onanoval při pohledu na její bujné poprsí. Což by nebyla dneska nic tak divného - kdyby vám nebylo šest tak jako tehdy mě... Snil jsem o tom, že ona zas bude mladá a bude toužit spojit naše pohlaví. No nestalo se. Ale výstřik vždy odpovídal mému vzrušení... skoro bych řekl, že byla láskou mého života, kdyby to od stupruma neznělo trochu výstředně.

Ostří zajelo do řitního otvoru

22. února 2020 v 20:20
Malé vychytralé oči zakryté brýlemi nebyly nikdy v klidu a tenké rty se ustavičně škubaly jako v bolesti, malou špičatou bradu měla stále skloněnou, zdůrazňujíc ji... trhavé pohyby hlavou, která byla nepěkná... prsa jako žehlící prkno.. přesto jsem cítil, že právě tuto dívku musím ohnout, dokud je mladá.

Špeluňka, v níž tě zradil tvůj přítel

21. února 2020 v 20:20
Došel opět na pahorek, tam se převlékl a přezul, chvíli se kochal krajinou, pak si sedl do trávy. Vdechoval kouř z fabrik za pahorkem, ale bylo mu to jedno. Chtěl jen odpočívat. Konečně byl zde volný, na vlastních hýždích! Konečně byl duch jeho svobodný. Zabil ji sice poněkud unáhleně, nicméně stalo se. Bouřná radost mu zmíala nitrem, přesto se cítil nesvůj. Cítil se být jako opilým nebo zhuleným - a mrzelo jej to, myslel, že katarze přijde z mnuty na hodinu. Že leží ta nenáviděná mrcha pod stolem s roztříštěnou lebkou, ho nemělo mrzet, ale neubránil se dojetí. Ještě nedávno si rozuměli jako jejich kámoši, sousedi, taky páry. Za kurtoasii ke krásným ženám netřeba se přece nikdy hanbit.
Ještě chvíli přemítal o své budoucnost a když počalo svítat, povstal a dal se přímo k městu. Bylo již dosti světlo, aby popatřil do kapesního zrcátka. Viděl jen to co vždy, strniště, ostré rysy, hrubý, opilý a nezúčastněný pohled. Byl již od dětství takový, ten pohled. Nikdy se netvářil jako veselé dítě, vždy byl zahleděn spíš jako krysa zahnaná do úzkých. Však taky nikdy nic nemohl ukrást z obchodu, protože všechny kamery mířily preventivně na něho. Už jen v jeho chůzi se zračilo temné znamení. Jako něco, s čím by si nikdo neměl hrát, jako oheň, který spálí každému prsty a opálí je až na troud.
Za týden ho našli a zavřeli asi za měsíc. Teď, když si odseděl už tři roky, vyvolával si ji čím dál častěji v paměti. Majestátně krásná ležela pod zraky jeho bejvalka. Tělo bílé jako sníh, ale tváře růžové. Zdálo se, že si jen zdřímla na podlaze...

Blechy v kapse

20. února 2020 v 21:11
Já nejsem Stiller! Nejsem žádný sochař a nikdo mě nebude zavírat na šest let do basy.
Ale kdo je vlastně Stiller, když jsem už o tom začal? Je to jedna z nejzajímavějších postaviček švýcarské literatury.
Anatol Ludwig Stiller, narozen v Curychu, sochař, posledně bytem na Steingartegasse 11.
Proč není, kým je, či není? Nakonec oba mlčí. Jejich čas je omezen, v tom je jejich jediná záchrana.
Konečně zastrčí listiny do aktovky, beze slova, ale usilovně se lopotí se závěrem. Zvedne se. Přezkoumá, zda má všechno. Brýle, hlavně brýle. Pak mi podává ruku a sdělí mi, že přijde zas za týden.
Je přesvědčen o mé nevině.
Ale já nejsem Stiller.

Nenapadlo vás někdy, že je něco na světě blbě? Když čumíte na ty videa na youtubku? Všecko je o podělaném úspěchu. O domech a kundách, o bezvýznamnostech. "Představte si, o kolik víc peněz byste dneska měli, kdyby vás Warren Buffett učil vydělávat na burze? Jak byste byl zdraví, kdyby vám osobní trenér ukázal, jak posilovat a vytvarovat vaše buchtičky sixpacků. Kdyby Matka Tereza s vámi vedla charitu!"
A teď se podívejte na mě, já tady sedím, takovej dobráček, v koutku, nikomu nic nedělám, akorát tady píšu ty písmenka a čumím do té obrazovy... skoro takovej poeta melancholik.. a vy? "Co já?" zeptáte se s otazníkem v hubě. To už stačí, že řeknu vy... Prodáváte za milióny ropu islámistům, prodáváte bloňdaté školačky do Alžíru, kupujete uran ve slevě... Jak myslíte, že se asi cítím? Dost blbě - tak jako byste se cítili vy, kdybyste byl úplně sami!